Od počátku až do císaře doby Karla IV. 

Článek velice stručně popíše základní vývoj českého dějepisectví od nejstarších dob po počátek devatenáctého století. Není zdaleka úkolem tohoto textu vypsat všechny autory a jejich díla popisující českou minulost, ale vybráním několika základních osobností a jejich přínosů čtenáře seznámit se základní kostrou staršího českého dějepisectví. Tvorba některých zajímavějších autorů bude rozebrána do podrobnosti v některých z příštích článků.

Jak se učí už na základních školách, naším prvním kronikářem byl Kosmas (+1125), děkan pražské kapituly. Napsal nejstarší českou kroniku, kterou nazýváme podle něj Kosmova kronika česká. Správný název by však měl znít Kronika Čechů, jelikož latinský název je Chronica Boemorum. Dílo je tedy v originálu české pouze tématem, ne ale jazykem. Můžeme mu být dodnes vděčni za to, že známe alespoň základní události českých dějin do autorovy smrti. Bez něj bychom museli spoléhat na zahraniční autory, píšící o českých zemích jen ve chvílích, kdy se jejich dějiny dotkly zahraničních. České dějiny jsou zde vedeny od pověstí až po dobu Kosmovu a rok jeho smrti.

Dalším zdrojem informací o starých českých dějinách by mohly být také legendy, které se však příliš zaměřují na zázraky a historicky málo podstatné záležitosti. Popisovaly život a skutky českých světců, nejčastěji sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Vojtěcha nebo sv. Prokopa. Jako příklad může posloužit Kristiánova legenda (Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily). Je významnou latinskou legendou vysoké literární kvality, která bývá občas nazývána naší nejstarší kronikou. Vznikla už v desátém století, přestože někteří historici se její sepsání snažili vložit až do století čtrnáctého.

Kosmovo dílo bylo už v jeho době uznáváno a proto není divu, že se na něj další snažili navázat. Kanovník vyšehradský a Mnich sázavský jsou bývají označováni jako první tzv. pokračovatelé Kosmovi. Zatímco Kanovník vyšehradský dovedl svoji kroniku na počátek čtyřicátých let (vláda knížete Soběslava, kterého na svých řádcích oslavoval), Mnich sázavský došel až do roku 1162. Jednalo se o první známou českou klášterní kroniku, ovšem opět v latině. Rozšiřovala svoje obzory na dějiny celého státu.

Kvalitním slohem se mohl pochlubit další latinsky píšící kanovník, Vincentius (+1167). Odhaduje se, že byl českého původu. Byl sečtělý, zcestovalý, dokonce se zúčastnil tažení do Itálie. O tom všem se můžeme dočíst v jeho kronice často označované jen za letopis, který poctivý autor vedl od roku 1140 až do posledního dechu. Text končí uprostřed věty roku 1167.

Jarloch (1165-1228), opat premonstrátského kláštera v Milevsku, navázal na Vincentia. Přestože psal s časovým odstupem několika desetiletí, podařilo se mu pro budoucno zachytit chaotické období konce dvanáctého století, kdy se knížata střídala u moci tak často, jako nikdy předtím. Skončil rokem 1198, kdy začalo klidnější a stabilnější období českých dějin.

Poněkud méně sourodé je tzv. Druhé pokračování Kosmovo. Toto anonymní dílo se ve skutečnosti dělí na několik částí literárně a historicky různě kvalitních, autorů bylo určitě více a jejich jména jsou dnes jen předmětem spekulací. Dohromady se tyto části někdo nepříliš úspěšně pokusil složit na přelomu dvanáctého a třináctého století. Zachycuje však velmi významné období českých dějin a sahá od období zaznamenaného Vincentiem a Jarlochem až po rok 1283.

Kronika žďárského kláštera stojí rovněž za zmínku. Tato klášterní kronika popisuje v latinských verších historii kláštera od počátků do roku 1300 a jejím autorem je Jindřich Řezbář (1242 – po 1300). Jiný Jindřich, Jindřich z Heimburku (*1242), sepsal vypravování Chronica Bohemorum, které popisuje české a moravské dějiny od přijetí křesťanství po konec třináctého století.

Počátek čtrnáctého století dal vznik dvěma velmi významným kronikám. Kronika tak řečeného Dalimila je již psaná česky a to ve verších. Autor je ve skutečnosti neznámý, dá se ale odvodit, že byl českého původu a patrně šlechtic, jelikož jeho kniha má silný protiněmecký a protiměstský náboj. Král se má podle kroniky obklopit českými šlechtici, respektovat je a s jejich podporou vládnout. Autor začíná potopou a končí rokem 1314.

Zbraslavská kronika byla daleko více než obyčejnou klášterní kronikou. Jako klášterní kronika však vznikla. Opata Otu Durynského ale nahradil roku 1314 nový autor, Petr Žitavský (+1339). Ten první část přepracoval a pokračoval jinak. Jako člověk blízký Václavu II. a později Janu Lucemburskému měl mnoho kontaktů, které využíval k tomu, aby mohl místo dějin kláštera psát dějiny království a často na řádcích knihy i přesáhnout hranice. Kronikář na rozdíl od Dalimila preferuje silnou královskou moc, která by vnesla do země pořádek. Tato pozoruhodná, pečlivě psaná kronika je dovedena do roku 1338.

Karel IV. si jako nesmírně schopný a vzdělaný panovník měl zájem na tom, aby české dějiny a především období jeho vlády, bylo vloženo kvalitně do kroniky, podobně jako to uměl opat Žitavský. Hledal proto vhodného kronikáře, ale volba nebyla dobrá.

František Pražský (okolo 1290 - 1362) se snažil pracovat ve své kronice v duchu Žitavského, nesoustředil se na zahraničí, nebylo-li to nutné, ale jeho práce se králi nelíbila, mezi jinými důvody i proto, že autor silně kritizoval Karlova otce, krále Jana. Celkově jeho práce nebyla na příliš vysoké úrovni. Navazovala na druhé pokračování Kosmovo a končila roku 1353.

České dějiny zasazené do evropského kontextu sepsal Giovanni Marignola (1323 - 1362), i on ale selhal, především proto, že o českých dějinách měl jen mlhavé představy. Tento zajímavý projekt, který měl zachytit vývoj od Adama až po Karlovu dobu, selhal i přesto, že se Karel snažil do díla silně zasahovat. Podobné ambice měl i opat Jan Neplach (1322 - 1371), který ale ke smutku císaře také žalostně selhal. Dějiny dovedl do roku 1365.

Z Františka Pražského vycházel Beneš Krabice z Weitmile (+1375) ve své latinské Kronice pražského kostela. Kronika dovedena do roku 1374 postrádala souvislosti, na kterých si tak zakládal Žitavský, literárně byla také o několik úrovní níže.

Velice populární se stala latinská kronika Přibíka Pulkavy z Radenína (+1380), se kterou by byl císař Karel i spokojen, jen kdyby se v ní o něm ale psalo. Pulkava totiž svoji Kroniku českou ukončil už roku 1330, tedy tři roky před příchodem budoucího krále a císaře do Čech.